Zdravím přátelé,
vítám vás v novém roce 2026. Nový rok začněme zlehka.

Narazil jsem na klip, kde jistý plochozemec tvrdil, že ve výšce letu ISS by atmosféra měla teplotu 1200 °C a astronauty na ISS by „uvařila“. Zkusme se podívat, co je na tom pravdy.

Je pravda, že jednotlivé částice atmosféry mohou v této výšce dosahovat velmi vysoké kinetické teploty, jenže v této výšce jich je extrémně málo. Nemají tedy téměř žádnou možnost své teplo předávat.

Přibližně 99 % atmosféry se nachází v nízkých desítkách kilometrů nad povrchem Země.
U hladiny moře je hustota atmosféry asi 1,225 kg/m³.
Ve výšce zhruba 10 km je to už jen kolem 0,364 kg/m³.
A ve výšce 400 km, kde obíhá ISS, je hustota tak nízká, že se udává řádově kolem 10⁻¹² až 10⁻¹¹ kg/m³.

Existují tři způsoby přenosu tepla.

Prvním je vedení (kondukce). To funguje na přímém kontaktu teplých a chladnějších částic. Jak jsme si řekli, těch je ve výšce ISS minimum.

Druhým je proudění (konvekce). To využívá pohybu plynu nebo kapaliny – teplejší částice se přesouvají a předávají energii okolí. Opět je k tomu nutná dostatečně vysoká hustota plynu či kapaliny, což zde neplatí.

Zbývá sálání (radiace). To jako jediné nevyžaduje přímý kontakt částic a funguje na principu elektromagnetického záření.

Mohou tedy tyto částice ohřívat astronauta?

Nemohou – alespoň ne významně.
Protože částice jsou od sebe velmi daleko, nedokážou si efektivně předávat energii. A i kdyby se některá částice dostala do blízkosti astronauta nebo povrchu ISS, její energie je zanedbatelná a rychle se rozptýlí v prostředí samotné stanice, kde je hustota vzduchu mnohamiliardkrát vyšší.

Atmosféra v okolí ISS tedy stanici ohřívá jen zcela zanedbatelně. Hlavními zdroji tepla jsou Slunce, odražené záření od Země a infračervené záření Země samotné.

ISS je navíc přibližně 45 minut na slunci a 45 minut ve stínu Země, takže se pravidelně zahřívá a ochlazuje. Právě proto je na stanici klíčová tepelná regulace a cirkulace vzduchu, nikoli ochrana před „žhavou atmosférou“.