Přeji pěknou neděli. Dneska si omrkneme jeden z nejčastějších experimentů k „prokázání“ rovnosti Země.
Představme si, že jsme dva lidé, každý stojíme na protilehlém břehu jezera, třeba 10 km od sebe. Jejich „výpočty“ říkají, že by pokles zemského povrchu měl být zhruba 8 metrů, takže uprostřed by vznikl asi dvoumetrový „kopec“ vody. Logicky by tedy jeden na druhého neměli vidět.
A taky že nevidí – prý jsou tak daleko, že je ani ta nejlepší optika nedokáže rozlišit (i když dokážeme rozlišit dvoumetrová okna na mrakodrapu, který je dvakrát dál).
Ale co takové světlo? Pokud jeden z nás bude svítit baterkou nebo odrážet sluneční světlo zrcadlem – a ten druhý ho uvidí – je to důkaz, že mezi námi žádná překážka není?
Pro mnohé plochozemce ano, soudě podle četnosti takových „důkazů“. Jenže co běžně? Dá se někdy pozorovat světlo za překážkou?
Difrakce
Difrakce světla, česky ohyb světla, je fyzikální jev, který si nesmíme plést s odrazy (reflexe) ani s lomy světla (refrakce). Nejčastěji se ukazuje na tzv. štěrbinovém experimentu: když svítíte laserem skrz úzkou štěrbinu, světlo se na jejích hranách ohne a dopadá i tam, kde by jinak být nemělo.
Čím větší úhel ohybu, tím menší je jasnost oproti původnímu zdroji. Takto vznikají typické interference – obrazce viditelné třeba na zdi za štěrbinou.
A dá se difrakce pozorovat i běžně venku? Samozřejmě.
Nemusíme hned běžet k jezeru – stačí si vybavit halový jev, kdy kolem Slunce (nebo i kolem Měsíce či pouliční lampy) vidíme barevný kruh. To je také důsledek difrakce: každá kapička vody v atmosféře představuje pro světlo překážku.
Pokud je těch kapek dostatek a jsou dost malé, světlo se kolem nich ohne a soustředí do ohniska ve vašich očích. Výsledkem je právě onen světelný kruh. Protože se různé barvy světla ohýbají různě, vidíme místo původní barvy celé barevné spektrum – čím dál od zdroje, tím výrazněji.
A teď zpět k našemu „experimentu“
Co by viděl pozorovatel pohybující se v difrakčním obrazci?
Ve středu, kde překážka není, je to jasné – vidí zdroj naplno. Ale co v místech, kam dopadá jen ohnuté (difraktované) světlo? Viděl by zdroj světla i tam, kde mu ve skutečnosti brání překážka. Jen by onen zdroj viděl jinde.
Takže: je samotná viditelnost světla důkazem neexistence překážky?
Obávám se, že nikoliv.
Na internetu najdete spoustu jednoduchých experimentů, které si můžete udělat doma s běžnými pomůckami. Já jsem to zkusil s hřebenem proti blechám pro kočky a obyčejným laserem ze supermarketu – a i když to na videu nebylo úplně dokonalé, v reálu to bylo krásně vidět.
Shrnutí:
Vidět světlo ≠ vidět zdroj.
Světlo se umí ohýbat. A to i kolem „kopečku vody“ na zakřivené Zemi.
Napsat komentář